Název naší skupiny je evidentně dvojsmyslný. A je to dobře, neboť jasně definuje náš pozitivní vztah k hudbě a alkoholu. Nabízí se otázka co máme raději. Nutno podotknout, že od každého trochu víc než přiměřeně a děláte-li obojí s láskou a současně, dostaví se ona bájná nirvana, neboli pocit blaženosti. Jak by řekl dnes již klasik: "A o tom to je".
A jak to všechno vlastně začalo? Musím říci, že všichni čtyři máme tzv. "klasické hudební vzdělání". To znamená, že asi tak ve čtrnácti letech našeho věku, ve snaze zalíbit se děvčatům a pod vlivem krásných šedesátých let, asi tak v letech 1966-70 jsme se chopili kytar, ojali jejich krásná těla a dodnes je nepustili. První akordy, první písničky, první lásky, Olympic, Matadors, Blue Effect, Beatles, Rolling Stones - prostě nádhera. Každý s někým brnkal, tu na lavičce v parku, tu u ohně a život byl krásnej. Poté přišla škola, učení a my jsme se začali poznávat, přátelit, kamarádit..... Ani si nepamatuji, kdy to bylo poprvé, ale to je ta doba, kdy jsme do jedné ruky uchopili kytaru a do druhé půllitr. A to byl moment, kdy, zatím nevědomky, byly položeny základy ke vzniku skupiny Na moll.
Jenže pak přišla vojna, po vojně svatby, po svatbách děti a ještě ke všemu normalizace. Je jasné, že nám nikomu do zpěvu nebylo. Ale jak se říká: "Čert nikdy nespí" a přišel revoluční listopad 1989. Dopad to mělo i do našich soukromých životů. Přišli nějaké rozchody, rozvody, děti dorůstali a my věrni svým ideálům pozvedli hlavy a šli do hospody řešit zásadní problém - jak dál. Byl říjnový den roku 1996 a tehdy se to stalo. Já, budoucí bubeník spolu s budoucím sólovým kytaristou Luigim (Alois), jsme se kolem 22 hodiny a osmého piva rozhodli. Založíme bigbítovou kapelu, přičemž jeden ze zásadních argumentů byl - mohla by to být velká prdel. A byla.......
Já jsem sehnal zkušebnu a Luigi vymyslel geniální název "Na moll". No zatím duo, ale jak říkám kolem osmého piva jsme si i ve dvou krásně notovali. Potom si někdo z nás vzpoměl na kamaráda Charlieho (Karel) z učení, který se kdysi snažil hrát na baskytaru (mimochodem snaží se dodnes stejně tak jako my všichni) a byli jsme tři. CREAM byli sice taky tři, ale to byl jejich problém. My jsme však chtěli být v klasické beatlovské sestavě. Shodou okolností se v tu samou dobu Luigimu ozval kamarád z mládí Vláďa. Slovo dalo slovo a my měli najednou doprovodného kytaristu a zpěváka. To, že i já jako kytarista skončím u bicích se vyřešilo až překvapivě rychle. Měl jsem totiž nějaký čas doma bicí po kamarádovi, který emigroval a ač jsem na ně vlastně nikdy nehrál, tak teď jsem musel. A basta. Naše první společná zkouška proběhla v listopadu roku 1996.
Přátelé a to je asi tak všechno. Od té doby zkoušíme, chlastáme, hrajeme po hospodách na zábavách, narozeninách, svatbách a je nám dobře. Vlasy nám sice vypadávají, ale přesto si troufám tvrdit, že jsme tak nějak omládli - a o tom to přeci je.

Milan